Rožmberský řád lebky
  • Vítáme vás!Vítejte v prezentaci Rožmberského řádu!
  • Přejeme Vám veselé Vánoce a šťastný rok 2014!Vítejte v prezentaci Rožmberského řádu!
  • Třeboň, sídlo Rožmberků i SchwarzenbergůSchwarzenberská kašna na zámeckém nádvoří
  • 2014 - Rok pánů z Hradce
  • Třeboň, sídlo RožmberkůRožmberský erb na zámecké bráně
  • Třeboň, sídlo RožmberkůBrána do zámeckých parků
  • Třeboň, sídlo RožmberkůPortál třeboňského zámku
  • Třeboň, sídlo Rožmberků i SchwarzenbergůSchwarzenberský sál, brána ke Krčínovu domu
  • Třeboň, sídlo RožmberkůTřeboňský zámek a Státní oblastní archiv
  • slide1a
  • slide2a
  • slide3a
  • slide4a
  • slide4b
  • slide5a
  • slide5c
  • slide7a
  • slide8a
  • slide9c
Fotografie Rožmberský řád lebky

Příspěvky označené štítkem ‘Václav Budovec z Budova’

Odkaz předchůdců

12 Čec

 Karel starší ze Žerotína

Karel starší ze Žerotína

Karel starší ze Žerotína

(německy Karl der Ältere von Zierotin, * 15. září 1564, Brandýs nad Orlicí, † 9. října 1636, Přerov) byl významný moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu.Člen Rožmberského řádu lebky.Blízkost smrti nutí aristokrata, aby změnil náhled na život. Důkazem hloubky jeho konverze je štukový strop v jeho ložnici, na němž se objevují motivy z francouzské hugenotské poezie. Petr Vok vstupuje pod intelektuálním vlivem Karla st. ze Žerotína do řad Jednoty. Uzavírají spolu ještě s dalším šlechticem tajné bratrstvo a brzy se Rožmberkovi, který pomáhá Karlovi vybírat manželku, dostane přezdívky pán contra spem, česky pán „proti vší naději.“ Citát z Vulgáty, latinského předkladu bible, ukazuje přirovnání Rožmberka k Abrahamovi, který, ač nemá jiných potomků, chce nechat obětovat syna Izáka – navzdory své naději (synovi, jehož má zabít) věřím (že mne Bůh neopustí), contra spem spero.

Václav Budovec z Budova

Václav Budovec z Budova

Václav Budovec z Budova

(*28. srpna 1551, Červené Janovice, † 21. června 1621, Praha) byl český politik, diplomat a spisovatel, významná postava politického a církevního života českého stavovského státu ve II. polovině 16. století a počátku 17. století, příslušník rodu Budovců z Budova. Popraven při exekuci 27 českých pánů, vůdců stavovského povstání, které vyvrcholilo prohrou bitvy na Bílé Hoře.

Angelus Silesius

Poutník cherubský, Cherubinischer Wandersmann

Ilustrace z knihy Angela Silesia, Cherubinischer Wandersmann, rok vydání 1675

Johannes Angelus Scheffler Silesius

Johannes Angelus Scheffler Silesius

(vlastním jménem Johannes Scheffler, někdy uváděn jako Johannes Scheffer, *25. prosince 1624, Vratislav, †9. července 1677 tamtéž) byl slezský německy píšící barokní básník a mystik. Studoval práva a lékařství, roku 1654 byl jmenován císařským dvorním lékařem. Byl synem polského luteránského šlechtice, po sporech s luterstvím ale konvertoval ke katolictví, vstoupil do Řádu menších bratří a stal se knězem. Po konverzi přijal jako biřmovací jméno jméno Angelus, k němuž připojil přídomek Silesius (lat. Slezský).
Je autorem mystické duchovní poezie s prvky panteismu, typické je pro něj vnímání člověka, světa a Boha prostřednictvím paradoxů. Jeho nejznámějším dílem je Poutník cherubínský.

Paracelsus

Paracelsus

Paracelsus

Vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, (*1493, Einsiedeln, † 24. září 1541, Salcburk) byl alchymista, astrolog a lékař, který učinil několik důležitých objevů a předznamenal vznik novodobého lékařství. Jméno Paracelsus přijal během života, aby vyjádřil své přesvědčení, že má větší schopnosti než uznávaný dávný římský lékař Celsus. Pro své reformy medicíny bývá nazývaný Lutherem lékařství.

Theobald Höck

Erb Theobalda Höcka

Erb Theobalda Höcka

Höck se narodil 10. srpna 1573 v Limbachu nedaleko sárského Zweibrückenu v někdejší Rýnské Falci. Datum jeho úmrtí neznáme, jedny prameny uvádějí až rok 1658, jiné tvrdí, že už roku 1624 lze doložit označení Höckovy manželky za vdovu. To byl ostatně mrtev také Petr Vok, který umožnil vydání veršů svého německého tajemníka, už pěknou řádku let. Důvěra, kterou v Höcka vkládal, se neprojevila jako oprávněná – za 1000 kop českých grošů mu stačil před svou smrtí prodat panství Žumberk, které sám získal za více než desetinásobek, stejně tak nesl i úhrady Höckovy svatby v Třeboni – a všechno štěstí se od našeho básníka po Vokově smrti zcela odvrátilo. Byl uvězněn, mučen a odsouzen posléze až k smrti, po stavovském povstání však osvobozen a jako s protestantem se s ním setkáváme nejen ve službách „zimního krále“ Fridricha Falckého, ale také na útěku ze země po prohrané bitvě na Bílé Hoře. Se šumavskými básníky ho pojí nesporně alespoň tedy to jedno jediné: vyhnání z Čech.

Kristián I. Anhaltský

christianIanhalter

Kristián I. Anhaltský

Kristián I. Anhaltský (11. května 1568, Bernburk – 17. dubna 1630) byl kníže anhaltský a především jeden z velmi významných diplomatů své doby. Nějakou dobu byl vojevůdcem a dokonce vrchním velitelem českého stavovského vojska během třicetileté války, ale jako vojevůdce se neosvědčil. Bojoval mimo jiné v bitvě na Bílé Hoře. Blízký přítel Petra Voka z Rožmberka.

Georgette de Montenay

Georgette de Montenay

Georgette de Montenay

(1540 – asi 1581) byla francouzskou autorkou křesťanských emblémů (Emblematum Christianorum Centuria) zveřejněných v Lyonu mezi 1567 a 1571. Byla považována za dvorní malířku Jeanne d’Albret – Jeanne of Navarre. S emblémy souvisí i štuková výzdoba pokojů Petra Voka z Rožmberka na zámku v Bechyni, kde jsou použity emblémy připomínající smrt, převzaté z knihy Georgette de Montenay Emblematum Christianorum Centuria.

Jan Zrinský ze Serynu

Erb Zrynských ze Serynu

Erb Zrynských ze Serynu

Datum narození Jana Zrinského ze Serynu není známo zcela přesně, stalo se tak patrně v půli roku 1565. Prvorozený syn Jan se rodičům Mikuláši Zrinskému ze Serynu a Evě rozené z Rožmberka narodil v Chorvatském Čakovci. Otec Mikuláš Zrinský (maďarsky Zrínyi) ze Serynu (1518 – 1566), matka Eva z Rožmberka (1537 – 1591) pocházela z urozeného rodu Rožmberků. Mikuláš Zrinský padl jako velitel pevnosti Sigetu vzdálené asi 120 km od Čakovce. V boji byl raněn střelnou zbraní a poté zajat. Dne 7. září 1566 byl Mikuláš Zrinský sťat. Po smrti Mikuláše se dočasně postaral o ovdovělou Evu a dvouletého Jana Mikulášův tehdy nejstarší žijící syn z předchozího manželství Jiří na svém sídle v Eberau. Záhy po vypořádání dědických nároků po smrti svého manžela se však Eva Zrinská z Rožmberka s malým synkem vrátila do Českého Krumlova. Zde našli domov patrně ve vdovském domě Anny z Roggendorfu, babičky Jana Zrinského na Novém Městě v Českém Krumlově. V roce 1570 přesídlila Eva se synem na zámek v Bechyni – sídlo svého bratra Petra Voka.  Útlé dětství až dosud strávil malý Jan obklopen především ženami z fraucimoru Evy z Rožmberka. Teprve vlivem svého strýce Petra Voka mohl okusit i mužský svět a patrně pod jeho dohledem získával Jan základy dvořanské výchovy. Ale nejen to, pobyt na Bechyni dával Janu Zrinskému poznat renesanční kratochvíle, hony i pijácké zábavy. Zatímco Eva z Rožmberka v roce 1578 uzavřela nový sňatek s nepříliš zámožným a málo urozeným italským šlechticem hrabětem Pavlem z Gassoldu a odešla se svým manželem do italské Mantovy, Jan zůstal v Čechách. Mezi stárnoucím Petrem Vokem a Janem začalo vznikat silné pouto. Ještě naposled se Jan Zrinský setkal se svou matkou v roce 1586, kdy ji navštívil v Mantově. V roce 1591 Eva z Rožmberka zemřela. Výchova Jana Zrinského byla směřována posledními rožmberskými vladaři k dvořanské kariéře. Patrně v roce 1582 se tehdy sedmnáctiletý Jan stal pážetem na dvoře císaře Rudolfa II. Byl takříkajíc nadějí rožmberského domu. Když se totiž bezdětný Petr Vok s přibývajícími léty stále více vzdaloval možnosti předat svému přímému nástupci rožmberské dominium, upnul své naděje k mladému synovci, k němuž ho už dávno pojilo citové pouto. V roce 1597 potvrdil zápisem v zemských deskách udělení panství Rožmberk Janu Zrinskému. Z hospodářského hlediska patřilo rožmberské panství mezi ta méně výnosná, ale mimořádně důležitý byl symbolický rozměr a kontinuita s rožmberským rodem, který byl s hradem a panstvím spjat po čtyři staletí a jehož kolébkou hrad Rožmberk byl. Naděje Petra Voka na zachování rožmberského dědictví posílil sňatek Jana Zrinského s Marií Magdalénou Novohradskou z Kolovrat. Svatební den byl stanoven na 7. listopadu roku 1600 a zámek Český Krumlov se stal svědkem svatebního veselí, které trvalo celé 3 dny. Manželství Jana Zrinského přes naděje Petra Voka na pokračovaní kontinuity slavného rodu zůstávalo bezdětné. Zodpovědnost za pokračování rodu přešla plně na bedra Jana Zrinského po smrti Petra Voka v listopadu roku 1611. V té době však již byl Jan Zrinský sužován mnohými zdravotními problémy, dlouhodobě jej trápily prudké bolesti hlavy a křeče celého těla. Úlevu nepřinášela ani lázeňská léčba v osadě na Vilémově Hoře nad Horní Stropnicí u Nových Hradů, která byla později pojmenována Dobrá Voda, nepomáhaly ani léky a masti předepisované lékaři a lékárníky Petra Voka.  Bylo snad zlomyslností dějin, že několik měsíců po smrti svého strýce zemřel na Rožmberku také Jan Zrinský ze Serynu. Zemřel bez potomků ve svých téměř sedmačtyřiceti letech, dne 24. února roku 1612. Je pravděpodobné, že jeho předčasné smrti napomohlo velmi chladné a nevlídné počasí v době pohřbu Petra Voka, kterého se Jan Zrinský nepochybně účastnil. Smuteční průvod dorazil do Vyššího Brodu 1. února roku 1612. Zde byla za jeho dohledu rakev s Petrem Vokem uložena do rožmberské hrobky v cisterciáckém klášteře.

Abraham von Franckenberg

abrahamfranckenberg

Abraham von Franckenberg

(* 24. červen 1593 v Ludwigsdorfu u Olešnice (dnes: Bystre, obec Oleśnica), † 25. červen 1652 pochází ze Slezské šlechty, a získal vzdělání na gymnáziu v Briegu. V roce 1612 se zapsal na univerzitě v Lipsku, 1613 začal studovat univerzitu ve Wittenbergu a v zimním semestru 1613/14 studoval na univerzitě v Jeně. Po dokončení jeho studia práv v roce 1617, se vrátil zpátky na rodinné statky v Ludwigsdorfu. Vzhledem k tomu, že mu katolické učení nebylo blízké, studoval vedle správy svého majetku spisy mystiků, zejména Johanna Taulera, Kaspara Schwenckfelda a Jacoba Boehmeho. Byl ovlivněn především Boehmeho dílem Aurora, které vyšlo v roce 1612. Vévoda Olešnicky ho opakovaně vyzvýval, aby vstoupil do jeho služby, on vždy odmítl z důvodu, že se bál aby neuvízl v hříchu. Brzy se vytvořila pod jeho vedením, skupina přátel mystiků a Rosenkruciánů, kteří se shromažďovali na jeho panství v Ludwigsdorfu, spolu s jiným jejich patronem Jacobem Boehmem a  Johannem Sigismundem von Schweinichen (1590-1664). Franckenberg patřil do Slezského mystického kruhu, ke kterému se také počítal Angelus Silesius. Jak stojí psáno na  náhrobním kameni  von Schweinichena,  v dospělém nechal všechnu světskou společnost za sebou a  strávil valnou větsinu svého života nad přemýšlením o vyjádření tajemství Boha a přírody (Memento Mori), což se pak dá řici, o všech členech Franckenberského okruhu. Pro tento okruh byl posláním projevování božího ducha, a hledání způsobu jak se přiblížit k tajemství Boha. V roce 1634  vypukl ve Slezsku mor, všichni utekli, jen Franckenberg zůstal u svých pacientů, léčil je a pohřbíval mrtvé. V roce 1640 se stal terčem protestantských spisovatelů a teologů, především Schwenckfelda, když odmítl eucharistie. V období od července 1642 do podzimu 1649 žil  v Elbingu a Wisłoujściei jako exulant a v Gdaňsku působil jako vychovatel u nizozemského obchodníka du Pre. V Gdaňsku, se také setkal s Johannes Hevelius, s kterým sdílel zájem o astronomii. Po svém návratu do Ludwigsdorfu  zemřel svobodný v roce 1652. Svou knihovnu odkázal svému příteli Schweinichenovi, který ji později daroval Angelusi Silesiusovi (část je dnes v lnihovně Vratislavské univerzity ). Franckenbergův náhrobní kámen v kostele v Ludwigsdorfu je plný tajemných symbolů, které marně čekají na vyluštění.

Šimon Lomnický z Budče

Šimon z Budče

Šimon z Budče

Šimon Lomnický z Budče, též žebrák, Lomnicius, Chodeček a Janů (* 1552, Lomnice nad Lužnicí, † 1623, Praha) byl český spisovatel. Pocházel z chudých poměrů, školu vystudoval díky Vilémovi z Rožmberka, který mu později zajistil místo učitele. Později pro svého ochránce pracoval přímo jako písař a správce pivovaru v Třeboni a Lomnici nad Lužnicí. Kolem roku 1585 zdědil po tchánovi zájezdní hostinec v Ševětíně, který pod jeho vedením velmi dobře prosperoval. V této době pravděpodobně půjčoval peníze na lichvářský úrok (lichva byla od 4 %). Roku 1594 byl povýšen do šlechtického stavu. Roku 1619 Lomnický přišel o majetek – nejprve vyhořel a poté jeho vesnice, ve které byl rychtářem, byla zničena císařskými vojsky. Odešel pak s druhou manželkou (první zemřela kolem roku 1600) do Prahy, kde přestoupil k evangelické církvi. Po bitvě na Bílé hoře se vrátil ke katolické církvi. Proto tuto dvojí konverzi a některé další nepodložené skutky (žádost o zkonfiskovaný dům – pravděpodobně to však není pravda), údajně v Praze žebral (to asi pravda je), je v literatuře často označován jako amorální (pravděpodobně to není pravda).

Dílo

Pohřební píseň o smrti Petra Voka z Rožmberka

Pohřební píseň o smrti Petra Voka z Rožmberka

  • Písně nové na evangelia svatá nedělní přes celý rok
  • Kancionál aneb Písně nové historické na dni sváteční přes celý rok
  • Krátké naučení mladému hospodáři

Vydal cyklus podobných próz, zabývající se sedmi smrtelnými hříchy. Tyto knihy mají výchovný charakter, zabývají se jejich morálním dopadem.

  • Knížka o sedmi hrozných ďábelských řetězích – návod, jak se ubránit Antikristovi.
  • Postní zvyk – rady, jak dodržovat postní předpisy, dále upozorňuje na tresty pro ty, kdo je nedodržují.
  • Traktát o tanci – domnívá se, že tanec patří mezi smrtelné hříchy.
  • Dětinský řápek, Utrhačů jazyk, Vejklad prostý na nejsvětější modlitbu Otčenáš
  • Tobolka zlatá – kritizuje lakomství a lichvu.
  • Pejcha života – kritizuje pýchu.
  • Kupidova střela – nejznámější a nejlepší dílo z celého cyklu. Je to kompilace děl jiných autorů. Na příkladech ukazují, jak lidé smilní a radí, jak se smilstvu vyhnout.

Psal i díla k různým aktuálním příležitostem, například Pohřební píseň o smrti Petra Voka z Rožmberka.

Sborník textů a překladů Šimona Lomnického z Budče

titulní strana sborníku, NKP, sign. D.152

titulní strana sborníku, NKP, sign. D.152

V současných sbírkách Národní knihovny v Praze se nachází pod signaturou D.152 také vzácný tisk Šimona Lomnického z Budče, sborník textů a překladů Šimona Lomnického, vázán v pergamenu. Je psán částečně latinsky, částečně česky, doplněn také kresbami. Mimo jiné, obsahuje pojednání O newinném umučenj Krysta Ježjsse Syna Božjho, podle srownánj a Sepsánj wssech Cžtyř Ewangelistůw, doplněné četnými kresbami, nebo vyobrazení samotného autora, Šimona z Budče, i s datací portrétování. Jeden list dokonce nese rožmberský erb a jméno samotného Petra Voka z Rožmberka. Tato vyobrazení nám poskytují jedinečné svědectví nejen o autorovi, ale i o jeho vztahu k poslednímu Rožmberkovi.

portrét Šimona Lomnického ve věku 42 let, rok 1594, ilustrace ze sborníku, uloženém v NKP pod sign. D.152

portrét Šimona Lomnického ve věku 42 let, rok 1594, ilustrace ze sborníku, uloženém v NKP pod sign. D.152

portrét Šimona Lomnického ve věku 62 let, rok 1614, ilustrace ze sborníku, uloženém v NKP pod sign. D.152

portrét Šimona Lomnického ve věku 62 let, rok 1614, ilustrace ze sborníku, uloženém v NKP pod sign. D.152

list ze sborníku Šimona z Budče Lomnického s jeho osobním znakem, NKP, sign. D.152

list ze sborníku Šimona z Budče Lomnického s jeho osobním znakem, NKP, sign. D.152

list ze sborníku Šimona z Budče Lomnického s erbem Petra Voka z Rožmberka, NKP, sign. D.152

list ze sborníku Šimona z Budče Lomnického s erbem Petra Voka z Rožmberka, NKP, sign. D.152