NPÚ ÚOP v Telči, SZ Telč, obraz Dělení růži

Roku 1742 namaloval malíř Anton Streer obraz Dělení růží. Obraz znázorňuje rožmberskou legendu o vzniku jednotlivých větví rodu Vítkovců. Legenda vypráví o tom, jak praotec rodu Vítek z Prčice, údajně pocházel ze vsi Prčice na Sedlčansku, patřil mezi nejstarší české šlechtice a měl významné postavení mezi příslušníky přemyslovské družiny. Byl stolníkem prvního českého krále Vladislava II. Působil i jako diplomat při jednáních s císařem Friedrichem Barbarossou, později stál věrně po boku českého knížete Bedřicha a za své služby byl odměněn rozsáhlým majetkem v jižních Čechách a Horním Rakousku.Vítek z Prčice rozdělil koncem 12. století majetek mezi svých pět synů. Zakladatelem rožmberské větve se stal syn Vítek a do svého erbu získal červenou růži ve stříbrném poli.

Nejmocnějšími z Vítkovců se stali páni z Rožmberka, potomci Vítka III. mladšího z Blankenbergu (1194 – 1236), v příštích čtyřech staletích byli významnými spoluhráči i důstojnými soupeři českých panovníků. Někdy kolem roku 1250 si vybudovali na horním toku Vltavy hrad a v duchu tehdejší rytířské módy ho pojmenovali německy Rosenberg, česky Rožmberk, Růžová hora. Od té doby se nazývali pány z Rožmberka nebo také páni z Růže. Počátkem 14. století se stali dědici vymřelé větve Vítkovců pánů z Krumlova a přenesli vlastní sídlo na Český Krumlov, který pozvolna přerůstal v jihočeskou knížecí rezidenci. Svědectvím vysokých rodových ambicí již ve třetí generaci, za Voka I. z Rožmberka roku 1259, se stalo založení velkolepého cisterciáckého kláštera Vyššího Brodu, poblíž rakouských hranic. Ten plnil úlohu církevně správního střediska a současně i rožmberské rodinné hrobky.

Téměř v každé generaci zastával některý z Rožmberků přední místo u královského dvora, nejčastěji jako zemský hejtman, pražský purkrabí nebo nejvyšší komorník. V zásadě však páni z Rožmberka nezakládali své postavení na vrtkavé přízni královského rodu, ale na mohutné majetkové základně a uznávaném postavení v zemské šlechtické obci.

Ještě ve 13. a 14. století stáli Rožmberkové pouze mezi předními českými velmoži, ale v 15. století, v době převahy stavů nad panovníkem, již dosáhli jednoznačného prvenství mezi českou šlechtou. Zasloužil se o to především Oldřich II. z Rožmberka (1403 – 1462), mimořádně schopný, ale i naprosto bezohledný politik. Po bitvě u Lipan roku 1434 se stal Oldřich uznávaným vůdcem českých katolíků. Jeho velkou zásluhou bylo udržení poměrně klidného prostředí na svém dominiu v době husitských válek a díky tomu na rožmberském území pokračovala kulturní tradice české gotiky, která přímo navazovala na lucemburské období a otvírala se Evropě.

Mocenský monopol Rožmberků v jihočeské oblasti narušovaly i nadále menší pozemkové državy vyšší a nižší šlechty, ale přesto Oldřichova vláda dala základ k vytvoření územně sevřeného a administrativně sjednoceného dominia, které bylo daleko příznivějším východiskem než dřívější roztříštěná a územně nesouvislá panství. Přímým důsledkem Oldřichovy válečnické činnosti se však stalo tíživé zadlužení.

Scelené rožmberské dominium bylo přibližně vymezeno zemskou hranicí na jihu a městem Sedlčany na severu, rozpínalo se od hradu Helfenburk na západě k Třeboni na východě. V padesátých letech dal Oldřich II. zhotovit řadu podvržených listin údajně starobylého původu, které jménem dávno zemřelého panovníka udělovaly Rožmberkům rozsáhlé majetkové a politické výsady. Nejzávažnější padělané privilegium datované rokem 1360 dokonce potvrdil římský císař a český král Karel IV. a domněle tím potvrdil vladařskou hodnost v jednotném a nedělitelném dominiu vždy nejstaršímu členu rodu. Mezi padělanými listinami Oldřicha z Rožmberka se objevila i listina potvrzující starobylost rožmberského rodu sahající až k italskému rodu Orsiniu, či latinsky Ursini. Příslušníci tohoto rodu fikci nezavrhovali, neboť i jim byla k užitku, dokonce ji písemně potvrdili. I Oldřichovým potomkům přišla falza vhod, proto si nelámali hlavu s jejich věrohodností.

Šestý vladařem Petr IV. dosáhl v letech 1497 – 1501 uznání a zákonného zakotvení, že vladařům rožmberského rodu bude trvale patřit hned po králi první místo v zemi. Rod katolických magnátů, držící největší dominium v Čechách stál na počátku 16. století i podle zemského zřízení na výsadním místě v celém českém království.

Strmý vzestup rožmberského rodu se opíral o pevný základ hospodářsky prosperujícího dominia. Nebyla to jen velikost pozemkových držav, ale také jeho finanční výnos, co vzbuzovalo obdiv i závist ostatních českých feudálů. Rožmberkové patřili mezi první panské rody, které pochopily význam vrchnostenské organizace zbožní výroby a začaly ji účinně podporovat. Využili zvláště příznivých podmínek v pohusitské době. Jihočeské dominium mohlo těžit z rostoucí poptávky po potravinách, nezbytných pro nesoběstačné oblasti v Čechách i v přilehlých alpských zemích.

Široké hospodářské zázemí umožňovalo kulturní rozmach dominia, který se odrazil nejen v nákladné pozdněgotické zástavbě rožmberských měst, ale i v aktivním zájmu Rožmberků o vyšší vzdělání. Sám Petr IV. studoval na věhlasné boloňské univerzitě a v jeho stopách odcházeli do Itálie i další Rožmberkové. V italském prostředí, které kulturně předstihlo celou ostatní Evropu, čerpali nové podněty a pomalu se sbližovali s renesančním humanismem. Odlesk nového životního stylu přenášeli i do pozdně středověkých Čech a snažili se mu alespoň v jednotlivostech přizpůsobovat svou krumlovskou rezidenci.

Postava Petra IV. z Rožmberku byla nepochybně velmi přínosnou zároveň však poněkud kontroverzní pro další osudy rodu. Počáteční politické úspěchy vystřídala skepse a poznání nemožnosti vykonávat zemské úřady podle svého přesvědčení, to přinutilo Petra IV. k rezignaci na politiku. Jednání vladaře Petra IV. pramenilo i z jeho psychického stavu živeného vnucenou představou o kletbě, která stíhá jeho rod za násilné uchvácení církevního majetku v době husitství. Pocit spoluviny a očekávání trestu vysvětlovalo i nešťastný osobní život. Ještě mladý se stal vdovcem a přežil i svou jedinou dceru. Zůstali mu jen čtyři synovci, kterým zkomplikoval budoucnost svou závětí. Tou rozdělil celé rožmberské dominium na několik částí s různými majiteli. Po jeho smrti museli všichni bratři napnout všechny své síly, aby opět došlo ke sjednocení rožmberského majetku. Zatížili tím však rod obrovskými dluhy. Nicméně se jim povedlo rozbité rožmberské državy spojit.

Důsledky finanční tísně a vyčerpání rezerv trvaly i ve třicátých a čtyřicátých letech 16. století a způsobily útlum hospodářských investic i ochromení politické aktivity rodu ještě za vladařství Jošta III. (1532 – 1539) a Petra V. (1539 – 1545). Vynucená úspornost na rožmberském dvoře trvala také v době, kdy prožívali dětská léta Vilém a Petr Vok.

Poslední generace Rožmberského rodu je představována jedenáctým vladařem Vilémem (1535 – 1592) a jeho bratrem dvanáctým vladařem Petrem Vokem (1539 – 1611). Oba bratři vyrůstali v dětství bez rodičů v Jindřichově Hradci pod dohledem své tety Anny Rožmberské z Hradce. Vilém byl již záhy vychováván jako budoucí vladař a své funkce se ujal v šestnácti letech. Díky rozumným poručníkům se mu dostalo dobrého vzdělání a to přispělo k jeho pozdějšímu postavení českého nejvyššího komorníka a purkrabí pražského, úspěšného politika a diplomata, hospodáře i mecenáše. Avšak jeho osobní život nebyl příliš šťastný. Brzy ztratil otce, měl časté spory s mladším bratrem z finančních a posléze i konfesních důvodů, prožil čtyři bezdětná manželství. Přesto se jako rožmberský vladař stal jedním z nejvýznamnějších příslušníků rodu. Právě Vilém z Rožmberka si nechal polepšit rožmberský erb s červenou pětilistou růží o stříbrné a červené pruhy se zlatým břevnem, které symbolizuje údajné spříznění s italským rodem Orsiniů, erb nesou dva medvědi – štítonoši. Medvědi také začali být chováni v hradním příkopu českokrumlovského zámku. Na Vilémově dvoře působila celá řada hudebníků, skladatelů i malířů. Vilém z Rožmberka se zajímal o astronomii a astrologii a ještě před Rudolfem II. se věnoval alchymii. Na třeboňském zámku nechal vybudovat alchymistickou dílnu, kde pobýval proslulý anglický alchymista John Dee a jeho rozporuplný pomocník Edward Kelley.

Posledním příslušníkem rodu pánů z Růže byl Petr Vok z Rožmberka. Nikdy se nesnažil ovlivňovat politické dění v zemi ani nejevil zájem o zemské úřady nebo hodnosti. Renesanční kavalír protestantského náboženství, byl „pouze“ císařským komorníkem a několikrát hejtmanem Bechyňského kraje. Po smrti bratra Viléma přebral Petr Vok značně zadlužené panství, během následujících let musel prodat větší polovinu rodových držav včetně Českého Krumlova a tak se od roku 1602 stala jeho rezidencí Třeboň. Petr Vok ovšem prokázal velké organizační schopnosti a svedl mnohaletý úspěšný boj o rožmberský majetek. Ačkoliv je znám zálibou ve velkolepých dvorských slavnostech i jako milovník dobrého pití a žen, přesto nevybočoval z běžného rámce aristokratické společnosti. Stal se také mecenášem umění a asi největším bibliofilem své doby.

Oplakávání posledního Rožmberka

Pohřební píseň se nachází ve staré rožmberské kronice a tvoří akrostichon se jménem posledního zesnulého z rodu Rožmberků. Překlad se pokouší o totéž. Jiná „Leichenkarmen“ nese latinský titul Ad arma pie defunctis Illustris ac Magnifici Dni. Dni. Petri Wock Vrsini a Rosis.

Oplakávání posledního Rožmberka

Pomiň, ranní červánku,
Ejhle, nebe hoří,
Třesk a blesk nám do spánku
Ržá zemí i moři,
Vonnou růži plameny
Ohně slunka vzchopí,
Když jen deštné prameny
Poprvé ji skropí.
Ana tak po mnoho let
Nám kvetla ta Růže,
Z mar Ursinů viz teď květ,
Růže zesnout může.
Odkvétá nám, odkvétá,
Životu se ztrácí,
Ergo rod ten ze světa
Má jít, v prach se vrací.
Bůh se s ní teď veselí,
Ej, v klín se mu složí
Růže naše s anděly,
Krásu svoji množí
Ana v říši Boží.

Ad arma pie defunctis Illustris ac Magnifici Dni. Dni. Petri Wock Vrsini a Rosis

Slavný rytíř odloží
provždy teď svou zbroji.
Spi už, Růže, na loži
po všem nepokoji.
Pancíř, kyrys, helma, štít
leží bokem hrobu,
odění tak nechal být,
ctnost jen za ozdobu.
Ustal boj, teď přišel čas
do Božího domu
vejít mu co vítěz zas,
s věncem slávy k tomu.
I tu stvůru poslední,
smrt, přemohls celou,
v záři slunce pohlédni,
ďábla spoutals tělo.
Vivat Petr, z Růže pán,
u Božího Syna
stojí teď a z nebe bran
radostný jas vzlíná.
Nový šat mu obléká
Kristus v slávě Boží.
Nesmrtelnost odvěká,
tu už neodloží.

v německém originále pak

ad I

Pakh dich fort du Morgenrödt
Es folgt nach der Regen,
Tonner, Blitz von dir entsteht,
Erdt und Meer bewegen,
Rosen blühen auf gar schnell
Wan die Sonn sie khüsset,
Oder wan der Regen-Quell
Über sie begiesset.
Klar und hell so manches Jahr
Vnß Ursiner Röslein
Oft erquicket – auf der Bahr
Nun sie ganz verwelkht sein.
Rosen haben nun verblüht
Ort und stell Verlassen,
Stamm und Namen ganz verschied,
Ey Ey mueß Erblassen.
Nun sie in dem Himmelreich
Blühet ganz vergnüget,
Engelischen Geistern gleich
Rosenberg obsieget,
Glory bei Gott krieget.

ad II

Edler Ritter leget ab
Nun die Wehr und Waffen,
Ruhet sanft im Rosengrab,
Es ist Zeit Zu schlafen.
Pantzer, Küraß, Helm und Schildt
Habt Ihr rasch geführet,
Dieses alles nichts Mehr gilt
Tugend Euch nun zieret.
Leget ab, der streidt ist auß
Und die Zeit zu kriegen,
Er wird in deß Herren hauß
Triumphierend siegen.
Dan weill er den Letzten feindt,
Den todt überwunden
Ihm die Himmelson nun scheindt,
Satan ist gebunden.
Vivat Petrus von der Roß,
In des Himmels Freiden
Ruhet er in Christi Schoß
Der wird Ihn bekleiden.
Sein Kleydt ist Unsterblichkeit
Glory ist sein Degen,
Den Er nun in Ewigkeit
Nimmer wirdt ablegen.